(sebe)vyjádření

   nemám ráda když mi někdo říká co mám dělat. probouzí to ve mně vzdor, možná jeden z mála aspektů ohňovýho znamení berana, v němž jsem na hranici s mírnou rybou narozena. ani nemám v oblibě masový nadšení pro nějakou věc. představa, že se mám zařadit mezi dav, kterej dělá totéž, stejně se oblíká nebo skupuje šperky vybraný značky, mi žene mráz po zádech. čím jsem starší, tím víc se cejtím bejt jiná. nejsilněji to pociťuju při setkání s mou rodinou. je velmi tradiční, materialistická a čemukoliv, co je odlišný od toho, co sami uznávají, se strašně diví. proto mi přijde až úsměvný sledovat, jak se všichni tváří a kroutí hlavami, když mluvím o tom, co dělám, co mám ráda a co si myslím. a tak mluvím čím dál tím míň. na druhou stranu, možná je to škoda. vyjádření sebe sama nemusí být jenom sebestředná potřeba mýho ega, naopak to může bejt způsob, jak působit na druhý, pokud možno v pozitivním slova smyslu. předávání názorů a poznatků může pomoct k růstu druhejch, anebo pro inspiraci.

   byť psaní ze srdce miluju a představuje pro mě nejjednodušší a nejpříjemnější formu sebevyjádření, píšu v posledních letech jen velmi málo. pramení to z mý nejistoty o tom, co je vhodný s veřejností sdílet a co ne, jak moc jít s kůží na trh. nejspíš jsem paralyzovaná strachem z nepochopení. nekonečným váháním však bráním sama sobě ve svý nejoblíbenější činnosti. proč?

   nejlepší a jediný možný řešení, jak dělat co mě baví, je nechat vše plynout, psát o tom, co mi proplouvá myslí, nic od toho neočekávat a nesoudit svou tvorbu očima druhých.